Samotnému závodu předcházela spousta menších soubojů. Bojovali jsme s počasím (pršelo a blejskalo se sedum neděl), se stanem (měl chudák zlomenou nožku), se sebou (ty karty jste kluci hráli opravdu hodně dlouho do noci), popř. s ranní snídaní (ta pomazánka byla ale opravdu vynikající…). No ale vzhledem k tomu, že všechny tyto souboje jsme přežili živi a zdrávi (alespoň u toho počasí dokonce i jako vítězové), mohli jsme se postavit na start toho nejdůležitějšího – sobotního celodenního závodu.
Vzhledem k tomu, že jsme na večerní hře skončili mezi posledními (což byl jistě taktický úmysl 🙂 ), i sobotní start naší družinky byl velice pozdní. I ono to vůbec neuškodilo, kluci se hezky vyspali, já měl zas hodně času na snídani. Abychom svým svěřencům nemohli napovídat, každý z vedoucích běžel s nějakou jinou. Já měl to štěstí, že jsem běžel hnedka po našich, takže jsem se mohl na ně zeptat.
No a hned první stanoviště mě omráčilo, když přechod přes natažené lano, kde mi přidělená družinka nasbírala 3 body z 5, naši Vlkodlaci nezvládli a odcházeli s nulou. I zhrozil jsem se, co to bude za ostudu a radši jsem se přestal vyptávat.
Poté co byli kluci pochváleni za svoji zdravovědu, mě to nedalo a začal jsem se opět pídit po výsledcích. A opět byly věru šokující. Stanoviště za stanovištěm jsem viděl samé nejvyšší cifry a poslouchal rozplývavé řeči o té nejšikovnější družince. Tehdy jsem si poprvé řekl: „Dopadne to dobře!“
Při vyhlašování jsem měl možnost vidět tu spoustu dětí z celého kraje, jak netrpělivě očekávají výsledky. I já jsem byl netrpělivý. U holek vyhrával zhruba stejný počet bodů jako měli kluci. To jsem si řekl podruhé: „Ono to asi opravdu dopadne dobře!“
A je to tady, vyhlašuje se kategorie vlčat. Ještě rozstřel mezi 3. a 4. místem – to nejsme my, říkám si, tak taky můžeme být 1., 2. nebo 5. Hlavní rozhodčí se snaží vyvolat napětí, ale pak už říká: „Na druhém místě se umísťují Vlkodlaci!“
Člověk zažil za svůj život hezkých chvil. Ale vidět radost ve svých svěřencích, když přebírají diplom a ceny, se srovnat s ničím nedá. Stalo se něco opravdu nečekaného. Všemi podceňovaná družinka, která vlastně ani původně neměla postoupit do krajského kola, málem sahala po vítězství. Od něj nás dělilo pouhého půl bodu. Z 50…
Někdo si řekne smůla. Já říkám že je to úžasné. V jiných skupinkách byli silnější, starší, atakdále. Ale naše skupinka dohromady vytvořila tak úžasný tým, který si svůj úspěch jistě zasloužil.
Mám z vás radost kluci. Děkuji Lukine, děkuji Google, děkuji Mozi, děkuji Nugeto, děkuji Puku, děkuji Kryštofe. Jste úžasní.
Já jen napotřetí říkám: „Dopadlo to dobře!“