Když jsem ve čtvrtek večer za deštivého počasí usínal, skoro jsem ani nedoufal, že by předpověď na teplý a slunečný víkend mohla vyjít, ale přesto: ráno mě přivítalo svým velice nadějným počasím a a tak když jsem odpoledne čekal na srazu na děcka, už jsem věděl, že ani počasí nám pěkný víkend nezkazí. Na sraz postupně dorazili i největší opozdilci, přímo skvělý počet na pořádnou výpravu, a na hry, které si měli vlčata zahrát. A tak – rozdání čísel, poslední pusa rodičům a trádá: téměř soukromou šalinou směr Valeč.
Cestu ve vlaku nám zpříjemnila Pavlova kytara, ale i nějaká ta vědomostní nebo postřehová soutěž, a tak než jsme se nadáli, už jsme byli v Třebíči. Oproti pohodové cestě vlakem byl plný neosvětlený autobus trochu konstrastní, ale určitě ne nic, co by nám zkazilo náladu. Po příchodu na faru jsme začali (jako správní kluci) jak jinak než jídlem. Takové ty zbytečnosti jako vybalování prostě museli jít stranou. No a když pak děcka měli jít po pár hrách spát, museli jsme je k tomu velmi dlouho „přemlouvat“, a i přesto se pak ještě z pokoje ozývalo nejdříve mluvení, pak špitání, a pak už (konečně) jen spokojené oddychování (i chrápání).
Kdo v pátek brzo usnul → dobře udělal. V sobotu nás čekal náročný den. Po rozcvičce a vydatné snídani jsme se obuli do pohorek a vydali se dobývat hrad. Tedy spíše zříceninu. Jako cíl našeho asi 10km výletu nám posloužila stará zřícenina, tedy ideální terén pro pořádnou bojovku. Slova se ujal Blue-line a už rozděloval týmy na obránce a útočníky, rozdával zbraně (flusačky) a náboje (plastelínu). A tak zatímco se pod kopcem vařila správná kotlíková gulášovka s příchutí podzimního lesa, na kopci opakovaně docházelo ke „krvavým“ přesřelkám, které zakončilo poslední kolo vedoucí proti skautům s vlčaty. Nebýt toho, že si vedoucí vyjednali tři životy, jistě by tato vzpoura nebyla potlačena.
Cestu tam i zpět nás doprovázelo nebezpečí, že nikdo (kromě vedoucích) nevěděl, kdy příjde povodeň, nálety, nebo povodeň, nebo kdo komu zrovna připnul na kapuci záškodnicky kolíček. Po návratu, kdy i naše velké nohy byly rády že jsou rády, nás opět překvapila čilost vlčat, kteří se vevnitř ani nestačili ohřát, a už nás hnaly ven na fotbal. A tak jim kaše, která se mezitím uvařila, chutnala ještě více.
Přijemný den zpříjemnil nakonec Pavel ještě více, když jsme si sedli do kolečka okolo pingpongového stolu (místo ohně) a on nám zahrál na kytaru. Pak už jen Ukolébavku a hajdy na kutě.
V neděli jsme vstali, abychom ráno pěkně prožili v místním kostelíčku. Ihned po mši svaté už nás čekali Langovi, kteří si předem své 2 kluky odvezli o něco dříve. Takže vydatný puding, a už jsme museli, obtěžkáni těžkými krosnami, na dlouhou cestu směr Hrotovice. Na ní nás nezastavilo ani pole s vysokou kukuřicí, o širokém potoku se zbořenou lávkou nemluvě. Po všech těchto útrapách jsme dorazili kam jsme měli a po krátkém (někdy i dlouhém) zchrupnutí v autobuse už jsme se vítali v náručí opět s našima maminkama a tatínkama.
„Fotogalerie“:http://vlkodlaci-brno.rajce.idnes.cz/Oddilovy_vylet_-_Valec_09/